V záplavě novinek, které vznikají ve všech sledovaných hudebních stylech, a trpí ve zcela převažující většině nedostatkem kvality a invence, se občas vynoří pamětihodná nahrávka. Nejde však jen o její existenci, jde hlavně o její nalezení. Pokud je hledání něčeho použitelného v hromadě smetí korunováno úspěchem, a prosévání prachu a popela zanechá na dně hledačského síta záblesk lesklého kovu, je možno radovat se a slavit. Nálezy přicházejí nečekaně, neboť pravý objevitel svá očekávání skrývá. To aby předešel zklamání.

Tím silněji však působí náhlý objev netušeného díla. Bývá doprovázen výkřikem “heuréka!” a opakovaným kocháním se objeveným pokladem. Nejsem lakomý, podělím se vždy rád. Však tím se stává prožitek i požitek z úlovku daleko hlubším.

Nizozemský soubor LUNAR CLOCK existuje od roku 2014 a letos vydává svoje debutové album. Jednotlivé stopy byly průběžně nahrávány v rozmezí 2014 až 2018, roku 2018 proběhl mix a mastering. Finální produkce byla uskutečněna roku 2019. Všechny tyto etapy probíhaly v různých studiích výhradně v Nizozemí. Fyzické CD společně s digitální distribucí se dostávají na světlo světa 12.04.2020 pod hlavičkou Clock Tower Records.

Ve skupině působí Robin Boer – klávesy, sólo zpěv, Shardan Stream – kytary, samply, vokály, Thefar Side – basová kytara, Karsten van Straten – bicí a perkuse. O mixování a master se postaral T. de Vries, za produkcí stojí Robin Boer a LUNAR CLOCK. Všechny persony úmyslně vyjmenovávám, abych jim tímto vyjádřil obdiv, do jakého nejenom hudebního, ale i zvukového výsledku svoji tvorbu dokázali přivést. Není to totiž vůbec samozřejmé.

Docela často čtu chválu vynikajícího zvuku u současných nahrávek, co jsou deformované, stísněné, ořezané a uboze placaté. To se mi chce smát i plakat současně a hlavně mlátit hlavou (nikoli mojí) o zeď. Lidi přestávají chápat, co je to dobrý zvuk, už jsou tak ochočení trendy, že to nedokážou rozeznat. Taková samozřejmost jako dobrý zvuk, a mizí nám z mapy světa. Nu což, krčím rameny, berte jako fakt, že u této nahrávky je zvuk přímo lahůdkový. Nemusím nic měřit, nikam se dívat. Hned jak slyším ten obrovský prostor v němž zcela volně poletují tóny, je všechno jasné. Nahrávka má v sobě spoustu vzduchu, úplně dýchá, každá nota má možnost vyniknout. Otevírá se každé zákoutí, zvuk je čitelný, holograficky plastický a dovoluje vyznít jak tichým tónům, tak mohutným nástupům. Ukazuje jak sílu, tak něhu a v tomto spojení nás neochuzuje o nic z dramatu, které hudba přináší.

A že těch dramat je. Nejsou servírovány na talíři jako první chod, jsou spíše niternou součástí komfortního pobytu uvnitř hudebního interiéru. Skladby pojednávají o tématech, jež jsou obsažena v démonických obrazech norského malíře Edvarda Muncha. Je zvláštní, že mnoho osobité a zdařilé muziky zejména posledního desetiletí je právě z Norska, a sem se tito Skandinávci propašovali alespoň takhle.

Z alba vyvěrá jistý klid až tajuplnost, kterými jsou dramata zakrývána jako saténovým přehozem, pod nímž se jen v náznacích vyrýsovávají. Autorům se se podařilo umně vyvést obrazy, v nichž cítíme bezedného ducha. Jde o hudbu pro usebrané chvíle, kdy je naše duše na ni soustředěná, nenechá ji utéci. Při prvních posleších jsem album vnímal jaksi mimoděk a zdálo se mi vynikající, těsně pod hranicí absolutního hodnocení. Něco mu chybělo. Až na desátý poslech jsem na to přišel. Chyběla mu moje dostatečná pozornost. Dílo je natolik sofistikované, a natolik introvertně obrácené do sebe, že nám vůbec nepodlézá. Jen si mne hezky objev, milý posluchači, nebo si trhni nohou, říká. Prostě zase jedna nahrávka, která nepatří do této doby, kdy se posluchač musí zahrnout kolovrátkovým přeřvaným efektem, aby si vůbec něčeho všimnul. Ne, tohle je určeno lidem, co svým poslechovým přístupem zůstávají v dobách opravdového art rocku.

Dlouhá objevitelská cesta, kterou jsem musel ujít při poznávání této nahrávky se klikatila do mírného kopce. Vytrvalé stoupání mohlo být únavné, žádné rychlozážitky, jen jsem vnímal pozvolné proměny okolního prostředí. Když jsem se po dlouhé době dostal téměř na vrchol, ukázalo se, průhledem do údolí, že jsem se dostal až na hřeben masivu posluchačských zážitků. Až se hlava zatočila. Ještě jedna zajímavost. Bohatost a současná nenápadná vláčnost hudebního materiálu vede k dojmu, že posloucháme rozsáhlé kompozice. Až při zapisování stopáže jsem udiven zjistil, že jde vlastně o miniaturky na docela skromné ploše.

Co tu máme? Velejemné dílo, kde na ducha YES padá pel z okvětních lístků orchideje zvané GENTLE GIANT. Také si představte atmosféru z alb jedinečných JADE WARRIOR, kde nesmělá a klouzavá kytara vykresluje japonské snové krajiny. Poklidná, atmosférická, místy téměř relaxační muzika s několika vzedmutými skladbami. Co dále? Prosím, mohu jmenovat. Vokální harmonie jako z klidnějších pasáží neopominutelných EARTH & FIRE. Některé noblesní ingredience GENESIS. Akustickou konejšící průzračnost RENNAISSANCE. Rozvážnou melodičnost jako propůjčenou od CAMEL. Občasné jazzrockově znějící rytmické oškolobrty co maně evokují WEATHER REPORT. Postupně se rozvíjející atmosféra jednotlivých motivů v několika vzájemně propojených plánech přináší cosi neobyčejného, vynořujícího se z mlh. Zvukomalebný klavír. Motivy, co přecházejí jeden do druhého a násobí svůj účinek. Fantasticky pracující vokál, co je tvárný, dokonale intonující, vykreslující místy až dojímavé meandry melodií, a je zcela prost jakékoli současné tendenčnosti. Kde se tohle na této planetě v této době vzalo? Netuším. Asi nějakým kouzlem zbloudilého druida.

Hudba LUNAR CLOCK umí unášet. Ukolébat, uspat, zhypnotizovat, aby tě nečekaně vyhodila ze sedla. Ve chvíli, kdy jsem zcela nasycen vysoce uměleckou formou rockového mámení, přichází to nejlepší, co na desce je. Závěrečná trojdílná kompozice Metabolism má 15 minut a pokud vás doteď tento opus nezaujal, zde již nelze odolat. Zde jsem na samém pokraji útesu a zcela ohlušen i oslněn pěnou i peřejemi se zalykám hudební rozkoší. Liány fléten, houpavý vokál, pastorální klavír, cinkající činely, klávesové výšivky, kytarová nadnebeská sóla, dunění, hřmot i rachocení, protiklady co se od sebe vzdalují, aby se v náhlé harmonii spojily a připravily extatické vyvrcholení celého alba.

Takhle pomalu a dlouho vyrůstající album jsem letos ještě nedostal do rukou. Tato nenápadně rozkvétající radost může evokovat finské MALADY, či snad další nizozemské zjevení HUMAN 2.0, abych alespoň s něčím srovnával. Ale každé přirovnání pokulhává. Přirozeně, neboť zde máme velký originál, který se vymyká všem, co jsem výše uvedl. Je to svébytná hudba a nezbývá, než se těšit, co přinese v dalších letech na své pouti. Do té doby se touto ani ne 40 minutovou deskou hodlám bakchnálně opíjet do nevědomí.